Jedovatí hadi lékem
06.02.2015 18:35
Jedovatí hadi lékem
(Prof. gymn. D. Vičar)
Již Hypokrates doporučuje kůži zmije jako lék proti všem lišejům.
Archigenes maso zmije proti vyrážkám.
Musa doporučuje maso zmije proti zlým vředům.
Zmijí maso bylo hlavní součástkou všehojivého léku theriaku. Theriak, mithridatium a
emplastrum de Vigo (vížská náplast) tvořily ve starých dobách trojici nejhledanějších
lektvarů. Mithridatium, připisované králi Mithridatovi, vynalezené Damokratem a dodnes
ještě vyhledávané, skládalo se ze čtyřiapadesáti substancí.
Theriak bylo směs chleba, gumy, žaludů, četných ostrých a aromatických rostlin, koření a
zmijího masa. Nejproslulejším byl theriak vyrobený v Benátkách a v Římě. Užívalo se ho
k čištění krve, dále proti svrabu, lišeji, vyrážce, krticím, tlustému krku a proti otravám.
Emplastrum de Vigo („antidiluviální prášek“) skládalo se z vařeného zmijího masa, vařených
žab, dešťovek a jiných živočichů a rostlin a z přísady rtuti. Před půl stoletím užívalo se ho
ještě v Anglii jako abortivního prostředku.
Sv. Hildegarda († 1179) doporučuje maso zmije, třebas je to jedovatý had, „protože některé
části jejího těla obsahují dobrou šťávu země, která dává vznik dobrým bylinám“.
Žluči zmije užívalo se pro pocení; vařených a pečených zmijí, zmijí polévky, zmijího rosolu,
prášku ze srdce a jater zmije a lihových výtažků z různých částí těla proti zimnici, padoucnici,
neštovicím, mrtvici, ochrnutí a kažení zubů; jed byl lékem proti choleře, žluté zimnici,
vzteklině, malomocenství, ranám, pohmožděninám, nemocem očním a úbytím. Dlouho se
užívalo zmijího tuku proti vráskám, tedy jako kosmetického prostředku.
Za „galského moru“ v 15. století, užívalo se theriaku, mithridatia a jiných léků, které vesměs
obsahovaly zmijí maso. Ženevský lékař Cataneus natíral tehdá nemocné rtuťovou mastí, v níž
byl mimo jiné i zmijí tuk a vařil i zmijí sirup.
Italští drogisté v 18. století prodávali zmije a ještěrky; v Anglii bylo tehdy oblíbeným lékem
„zmijí víno“, obsahující výtažek ze sušených zmijí a užívané hlavně při nechutenství.
V 17. století léčila se v Anglii hypochondrie „netopýřím balzámem“, který se připravoval ze
zmijí, netopýrů, dešťovek, jeleního morku, vepřového sádla a kyčelní kosti volské.
Brejlovec indický:
V Indii užívá se masa brejlovce proti úbytím. O jeho jedu se věří, že zrychluje tep, šíří teplo
po celým těle, podporuje vyměšovací ústrojí, zesiluje účin jiných léků a působí blahodárně při
choleře, padoucnici a pomatenosti. Někde se pije jed brejlovce smíšený s olejem, aby
neškodilo hadí uštknutí, a jedovaté žlázy, zuby a žluč, sbírají se jako důležitá léčiva. Jiní se
chrání proti následkem uštknutí, nosíce amulet ze zmijího chřtánu (Vipera russellii). V Siamu
předpisují lékaři proti hadímu uštknutí kousek čelisti z divokého vepře, kousek čelisti
z domácího vepře, kousek paví kosti, rybí ocas a hlavu jedovatého hada.
Hotentoti:
Pijí rádi jed, aby byli jisti před následky uštknutí; jiní černoši v Jižní Africe se k vůli tomu
očkují hadím jedem.
Brazilští indiáni:
Zahánějí revmatismus tukem chřestýše a pokládají za léčivou i jeho chřestačku.
Staří Skythové:
Napouštěli své šípy zmijím jede smíšeným s lidskou krví.
Afričtí Křováci:
Sbírají zmijí jed, mísí ho s lepkavou šťávou pryšce a namáčejí do toho šípy.
V Jižní Francii a Itálii jsou zmije pokrmem, v Americe chřestýši, na Nové Guiney mořští hadi
(Hydrus platurus) a v Jižní Asii brejlovci a jiní.